filosofický koutek
LOVE SONG
Vánoční zamyšlení a zároveň opožděný komentář k písni Opilé dámy. Kapela eggnoise vám přeje hezké svátky.
Už dlouho se chystám napsat tento text {{(a jakási zdrženlivost mě nutí odkládat jeho uskutečnění). Možná že mne ani tak neodrazuje závažnost tématu (beztak pochybná) jako skutečnost, že je-li možné v písni vidět alespoň zárodečnou formu osobní zpovědi, pak hovořit o psaní písní vlastně znamená zpovídat se nadvakrát. O co víc pak, jedná-li se o píseň milostnou, píseň lásky, neboli love song. (A hned na počátku se musím (vyzpovídat nebo) přiznat k naprosté nevědomosti ohledně těchto dvou věcí: Co je to píseň? Co je to láska? (((Nechápejte mne) špatně. Všichni známe písně a všichni známe lásku. To ještě neznamená, že dovedeme říct, co jsou. Naopak) je docela možné, že kdybychom to dokázali, o něco bychom se okradli – mimo jiné o samotné) myšlení písně a myšlení lásky (jako problémů).)
Máme zkušenost s milostnými písněmi. Jsou všudypřítomné, linou se z reproduktorů na každém rohu. Jejich zastoupení v rádiích vzhledem k jiné hudbě je natolik dominantní, že bychom se mohli domnívat, že každá píseň je milostnou písní (což nemůže být předem vyloučeno). Otázkou je, zda tato mnohost odhaluje pravdu love songu jako zcela povrchní záležitost, nebo naopak zakrývá pravou podstatu milostné písně. (Nebo zda se tato podstata sama nutně nezahaluje do hávu povrchního bujení. (Co pak ale zbude z podstaty lásky-písně?) Nenarazíme pak na základní nerozlišitelnost pravé podstaty (láska) a simulace povrchu (svádění) (J. Baudrillard)? Jako vždy však záleží na volbě perspektivy.)
Začnu obtížnějším tématem lásky a nechám se vést krásným textem Jeana-Luca Nancyho Roztříštěná láska. Nancy okamžitě zdůrazňuje potřebu obezřetnosti a zdrženlivosti v přístupu k tématu lásky. (Přeci jen nepíše píseň ale filozofický text, tedy text milující (filo-) vědění (sofia) o lásce.) Elegantně ukazuje, jak se (láska) vepisuje (do myšlení) a jak je (myšlení) již vepsáno (v lásce). Není to však myšlení, na jaké jsme zvyklí, a není to láska, jak na ni jsme zvyklí myslet. (Láska je nesmírně obtížný předmět, protože samotná slova lásky, deklarující lásku (Je t‘aime) (a nic jiného), s sebou vždy nesou stín podezření, že se jim lásky nedostává a (že) právě proto musí lásku deklarovat. Že se utvrzují v pravdě, která se stává pouhou simulací. (Už jen proto, že slova lásky jsou vždy stejná a láska je vždy jedinečná.) Může být text o lásce upřímný? Upřímný v tom smyslu, že by se stával lživým či prázdným, čím více by reflektoval sám sebe, tak jako slova lásky? (Takto bychom mohli chápat Nancyho tvrzení, že filosofie nikdy nepostihuje lásku, ačkoli je jejím nejvlastnějším předmětem a úkolem.))
(Nancy je však také veden základní intuicí, že „láska ve své jedinečnosti, když je uchopena absolutně, není nic než neurčitá hojnost všech možných lásek a odevzdání se jejich rozptýlení [diseminaci] a chaosu těchto explozí“. Láska není jedna, je vždy rozptýlená, roztříštěná, je to láska k rodičům, k dětem, k přátelům, k milencům a tak dále (k písním?) – dohromady a současně. To nic nemění na tom, že se pokaždé jedná o opravdickou lásku – tu pravou, nekonečnou, navždy. Jak zpívá největší milovník (našeho minulého století): „I’ve fallen in love for the first time, and this time I know it’s for real.” V každém zamilování se, v každém vyznání lásky se leibnizovsky zrcadlí láska celá, ale ne jako jednota (lásky v Kristu a pod.), nýbrž jako jedinečný, singulární a neurčitý [indefinite] celek. (Proto je protiklad „one big love“ a hojnosti lásek lásce vnitřní a není logickým protikladem vylučujících se opozit).
Nancy jde dál a na základě této zvláštní povahy lásky navrhuje definici lásky jako „kontradikce kontradikce a non-kontradikce“. (Poznámka pro nefilozofy: Nancy se tak vědomě zařazuje do tradice filosofů (počínaje Empedoklem) pojímajících lásku jako princip bytí (láska jako obecný princip přitažlivosti jak pro těl(es)a tak pro duše je beztak lepším vysvětlením než teorie gravitace). Fráze „kontradikce kontradikce a non-kontradikce“ je parafrází či převrácením Hegelova vyjádření (schellingovského) Absolutna jako „identity identity a ne-identity“, které je zároveň zkratkou pro dialektický pohyb Ideje. Nancy chce tuto asociaci vyvolat a zároveň vyzdvihnout protikladnost obou pojetí – ačkoli z logického hlediska se jedná o naprosto stejnou formuli. Na Nancyho frázi je zajímavé, že pojímá kontradikci jako pozitivní člen. Není to „NE-identita“. Naopak, jejím protikladem je non-kontradikce. Co tím chce v prvé řadě vyjádřit, je fakt, že kontradikce existuje, že není jen dočasným stavem, zdáním a klamem, a že nejde o to kontradikci rozřešit, překonat a dovršit její pohyb. Zatímco dialektický pohyb je završen v Absolutním duchu, jak by bylo možné završit lásku? Láska je neustálým pohybem, pohybem mimo sebe, k druhému, pohybem k dovršení, ovšem vždy bez dovršení: „Pravá láska odmítá orgasmus.“ Láska není dialektika, jejím místem není subjekt, ale srdce, které je vždy již zlomené. (Srdce není pro Nancyho orgán. Není dokonce ani nějakou schopností (milovat („On nemá srdce“)). Srdce teprve vzniká láskou a vzniká nutně jako zlomené (– jak bych věděl, že mám srdce, kdyby mi nekrvácelo?) Nemusí však jít o nějaký násilný pohyb. Každá láska láme srdce, protože je pohybem k druhému a zároveň přichází z venku, zabodává se do subjektu jako nůž a ruší jeho identitu. Každá láska je kontradikcí ne proto, že by nemohla být dovršena, ale proto, že mne samého činí nezavršeným.) A proto ačkoli se zprvu zdá, že Nancy chce nahradit dialektiku láskou v samém středu Bytí (což by nakonec bylo něco jako „Bůh je láska“ – identita), říká, že srdce Bytí není srdce lásky, že lásky se Bytí nedostává (kontradikce) (Co tím ale myslí, vlastně nevím.).))
Věta „miluji tě“ je zvláštní. (Není to ani popis, ani příkaz. Není performativní větou. Nic nepojmenovává a nic nedělá. A přesto je něčím – totiž slibem. „Láska je svojí vlastní slíbenou věčností.“ A přitom není jasné, co má být pod tímto slibem dodrženo, říká Nancy (a všichni ví, jak to s věčností lásky občas bývá). Snad jediné, co má být dodrženo, je tento slib sám, neboť „nevíme, co říkáme, když říkáme „miluji tě“, a nic tím neříkáme, ale víme, že to říkáme a že je to zákon, absolutně.“ „Miluji tě“ je slib, který je ohrožen samotným svým vyřčením (opakováním obecné a prázdné formule), který se vystavuje riziku toho, že jej nedodržím (přestože je absolutním zákonem), a který se zároveň vystavuje riziku toho, že mne druhý nemiluje (přestože již rozlomil mou bytost).)
„Neexistují části, momenty, typy nebo stádia lásky. Existuje jen nekonečno střepů.“ Připouští láska více či méně? „Miluji tě“ je vždy jedinečným slibem. Nic mu neubírá na váze, je-li adresován vícero lidem. Láska není o nic menší pokud miluji kromě rodičů ještě partnera a dítě atd. (Na druhou stranu můžeme předpokládat, že pokud někdo desetkrát za den vyzná lásku pokaždé jiné osobě, nebudou jeho vyznání mít takovou váhu (I. B. Singer: Možná že ty tři ženy byly ve skutečnosti ženou jedinou a já nespáchal žádný zločin.). (Ale zde není řeč o předstírání a postraních úmyslech (ačkoli je někdy těžké je rozlišit od lehkého jarního opojení).) Není však nesmyslné takto se ptát?) Jak by bylo možné poměřovat lásky, které jsou pokaždé jedinečné (tvrdí Nancy)? „Láska si nikdy není podobná. Vždy ji rozpoznáme, ale vždy přichází jako nerozpoznatelná […] Láska se množí do nekonečna. […] Neskrývá svou identitu za jednotlivými střepy: Sama není ničím než erupcí jejich mnohosti, sama je jejich zmnožením v jediném aktu lásky.“ Láska je roztříštěná, protože není jedna Láska, protože každý střep je jiný a nesrovnatelný (a přitom není ničím než láskou, /která se dál tříští) a tříští/ mne a mé srdce. Láska není vztahem dvou subjektů (jako třeba manželství). Nikdy zprvu nemilujeme celou osobu, ale milujeme osobu skrze nějaký detail (šíji, líce, úsměv). Láska nikdy nebyla „celá“ a posléze roztříštěná. Vždy začíná střepem v oku.}
{Teď když víme, proč nevíme, co je láska, můžeme se obrátit k písni. Píseň může být krátká nebo dlouhá, může být taková nebo onaká. (Všichni známe písničky (a nemusíme tím nutně mínit to, čemu muzikologové říkají „písňová forma“),) v rádiích to vypadá, že jiná forma v hudbě neexistuje, čemuž tak v populární hudbě v podstatě opravdu alespoň dosud bylo. Má-li totiž smysl ptát se, co je to píseň, pak je to právě dnes, kdy již není pravda, že by se populární hudba rovnala písni (resp. že by veškerá populární hudba měla formu písně). Různé formy elektronické (a jiné) hudby a s nimi spojené hudební události (technoparty nebo houseparty, atd.) jsou novou formou populární hudby, která není založená na písni. Žánry jako rap také rozšiřují a možná i boří tradiční pojetí písně. Oproti stylům jako je techno, můžeme píseň vnímat jako určité hudební individuum. DJ vytváří hudbu mícháním desek a výsledkem je kontinuální transformace. Píseň je proti tomu relativně diskrétní (oddělené) individuum. (Říkám „relativně“, protože i píseň je předmětem mnoha transformací, adaptací, má svůj vlastní život. (Mám dokonce za to, že když se na populární hudbu podíváme z perspektivy kinetiky žánrů, proudů, bude nám techno sloužit jako lepší model než písničkářství. V schopenhauerovském světě populární hudby nezáleží na individuích, jde jen o styl, v rámci kterého se vyprodukuje a zase zapomene co možná nejvíce písní.))
Píseň je určité individuum. Je to taková malá věc. Z hlediska umělecké tvorby jde o velmi skromný počin. Není jako symfonie, není univerzem plným galaxií a dějin, je mnohem menší a skromnější, spíše jako osobní příběh nebo historka ze života. Na druhou stranu možná díky této skromnosti („neobsahuji smysl dějin“, „chci říct jen tohle“, „dneska jsem se poprvé zamiloval a tentokrát je to doopravdy“) může píseň oslovit tolik lidí, získat si něčí srdce a přežít tolik generací. Skromnost dává písni zvláštní jedinečnost. (Ne onu pompézní jedinečnost: „jsem nejlepší na světě, dokonalá“) Je to jedinečnost osobního vztahu, pouta k novorozenci – je to jen taková malá písnička, je jako miliony jiných písní, a přesto by ji žádná nikdy nemohla nahradit, tenhle příběh se stane jen jednou. (Poznámka pro nefilozofy: Jaký je princip individuace písně (příběhu)? Tato otázka může znamenat: jak může být jednotný obecný pojem rozdělen ve víceru individuí (středověká problematika), nebo: jak se může z nějakého proudu dění vydělit individuum (moderní téma). (Teze: Píseň je určena jako individuum rytmem, časovým uspořádáním (tónů, témat, pasáží, refrénů), neboli skrze opakování: V proudu dění (šumu rádiových stanic) je třeba zaregistrovat cosi jako refrén, abychom mohli něco rozeznat jako individuum. Rytmus je zároveň tím, co vyděluje a určuje nějaké individuum (které slyšíme na rádiu), a zároveň tím, co jej spojuje s jinými individui – a to jak s tou samou písní, kterou jsme slyšeli včera, tak s jinými písněmi: je to samozřejmě také a především rytmus, který vytváří podstatná a subtilní pouta spojující písně v určitý žánr, styl. Podobně lidské tělo určují určité pohyby a formy ve smyslu rytmů, avšak tyto rytmy mohou zároveň tvořit pouto mezi ním a opicí nebo zpěvným ptákem. Píseň tedy vyvstává z hluku a stává se individuem díky určité konstelaci rytmů, avšak zároveň zůstává jednou svou tváří zasazena do celku hudby, a je to právě rytmus, který ji spojuje s písněmi, s určitým žánrem a s hudbou a hlukem vůbec. (Z tohoto hlediska má píseň podobnou strukturu jako láska. To, co ji činí jedinečnou, se ukazuje jako to nejobecnější. V každé písni se odráží veškerá hudba, tak jako v každé lásce veškerá realita lásky.)))
(Je jasné, že není absolutní rozdíl mezi písní a hudební produkcí třeba meditativního rázu nebo strojově transformačního rázu. Rozdíl tu přesto je: Pokud mluvíme o písni, pak trváme na existenci rozdílu mezi písní a adaptací, remixem, předělávkou atd. (Tento rozdíl přirozeně značná část produkce populární hudby dnes popírá či alespoň převrací – v tom smyslu, že /žádný „originál“ již neexistuje.) Pokud můžeme vypátrat něco jako originál, pak je to právě v tomto momentě skromnosti písničkáře tváří v tvář nové písni. (I přesto, že veškeré jeho skládání nějakým způsobem vychází z jeho předchozích hudebních zkušeností, i přesto, že každá píseň se podobá nějaké jiné písni./) Ideál písně je takový, že je sama sobě zákonem, že skladatel nevymyslí jen novou píseň, ale nová pravidla kompozice. Každá píseň by měla založit nový styl. Takové by bylo dítě, které by bylo hned po narození schopné postavit se na vlastní nohy. (Mám pocit, že jde o to v písni najít duši. Může to být jednoduchá píseň, ale když má duši, vlastní život, je něčím naprosto odlišným od sledu akordů. Píseň musí mít duši, abychom k ní mohli cítit lásku. Nenapadá mě lepší příklad na píseň, která má svůj vlastní život, vlastní pravidla, než Bicycle Race.) To je ideál. Víme, že tomu tak alespoň z pravidla nebývá. Přesto myslím, že písničkář-skladatel má takovýto ideál na mysli. A tentokrát nechci mluvit o hledání „ideální melodie“ (nebyla by snad nutně nekonečně nudná? – Lessing). Ne, my můžeme mít jedinečný vztah s novou písní, ačkoli víme, že není nejdokonalejší na světě, dokonce můžeme mít za to, že je to „ta pravá“, „ta navěky“ (alespoň pro dnešek). Písničkáři obvykle nepíší jen jednu píseň (ovšem z určité perspektivy můžu říct, že se vlastně celou dobu snažím napsat jedinou píseň). (Stejně tak už vím, že lásek je mnoho (a že existují i „malé lásky“, které se přesto počítají (hororové příběhy)) a ne každá je nutně navěky a že někdy je třeba to „navěky“ oživit, přesto je každá láska stejně reálná, přesto je v ní daný slib slibem absolutním, slibem věčnosti slibu.) Mnohost písní nebrání tomu, aby byl vztah k písni jedinečný. Mnohost písní neubírá písni realitu, jedinečnost zrození (mateřská láska se nedělí počtem dětí (jen tu péči je třeba rozdělit) – respektive i když se dělí, nezmenšuje se v žádném svém dílu.) Píseň je střep, je to zlomek příběhu z (imaginárního) života. Je to střep, který hranami své samoty odkazuje na společenství ostatních písní a který přesto nelze zasadit do nějakého neroztříštěného celku. Přirozeností hudby je, že plyne, že se tříští a mění. A píseň nezůstává stejná, mění se a roste jako dítě. I tak je individuem, a svým ostřím ze mne vyřezává nové individuum – autora písně, posluchače či milovníka hudby.)}
{Nyní bych mohl vyvodit patřičné závěry (upozornit na hlubokou příbuznost struktury lásky a struktury písní, identifikovat jedinečný vztah k písni a milostný vztah, který je neméně expresivní (kdo miluje, je umělec), a v posledku říct, že LOVE SONG je to samé řečeno dvakrát a že každá píseň je milostná píseň. (A celý text jsem psal s tímto závěrem na mysli.)) (K čemu slouží závorky? K uvedení nepodstatné, vypustitelné poznámky, vsuvky? Nebo naopak k důvěrnému sdělení autora, mimo obecnou argumentaci? Funkce závorek je mnohotvárná (již proto, že žádnou přesně definovanou funkci nemají (schválně se koukněte do gramatiky)). Mají jinou funkci v divadelní hře (pokyny režii), v teoretickém textu (vysvětlení) nebo v matematické rovnici (usouvztažnění). Obecně by se snad dalo říct, že vyznačují nějaký posun v textu (diskursu), přechod k metatextu (komentáři) nebo prostě k jiné úrovni promluvy (jiný level). Závorky jsou prasklinky v textu a tříští text, neboť žádný text nezůstává na jediné úrovni (Eco).) Opravdu, věřím, že jakýsi milostný vztah tu při psaní písně vždy je, alespoň jako moment (– co jiného je ona skromnost než otevření se vnějšku, uznání své konečnosti?) Ale ne každá píseň je milostná píseň. Jsou i písně plážové, písně truchlící, písně agresivní, písně angažované, „redemption songs“, písně do hypermarketů, písně fotbalové, pivní, intelektuální, (hodně) alternativní, písně hitové, písně kapely U2, atd. Určitě bychom ve všech mohli hledat prvky milostné písně. (Zvláštní kapitolou jsou písně angažované, zpolitizované nebo dokonce nenávistné. Existuje něco jako HATE SONG? Susan Sontag ve své eseji o stylu tvrdí, že umělecké dílo není nikdy angažované („A work of art […] cannot advocate anything at all.“) – protože umění v pravém slova smyslu nemá „obsah“, není „o něčem“, nýbrž je „něčím“. Není ovšem jasné, do jaké míry je vhodné u písní mluvit o „uměleckém díle“. A víme, že píseň je právě forma nejsnadněji využitelná k propagaci politického názoru nebo k podnícení nenávisti a agrese (stejným způsobem může působit jako ventilace těchto emocí). Snad ale mohu tvrdit, že i když existuje cosi jako nenávistná píseň, není nenávistná něčím, co by vycházelo z hudby, a že pokud má taková píseň apel a působnost na širší publikum, pak je v její hudbě obsažena vášeň jiná, než je vášeň nenávisti, vášeň pozitivnější.) Momentálně si nevzpomínám kdo, ani přesně jak, ale říká něco v tomto smyslu: Právě proto, že hudba není jazyk (v určitých ohledech), je možno jí dát různé, dokonce i zcela opačné interpretace. Hudba sama o sobě nemá „význam“ jako slova. Je ovšem pravda, že jsme zvyklí ke zvukům význam připojovat a chápat je v určitém kontextu. (Takto se můžeme dostat až k hudbě, která „označuje“ nenávist.) Za sebe ale musím říct (musím učinit toto vyznání), že vždy nacházím v hudbě lásku a v písni vidím to, co z ní dělá píseň milostnou, a že hudba je mou láskou, ačkoli nikoli jedinou a ani největší (pokud lze takto uvažovat (což nelze)).}}
O.G. 24.12.06
komentáře
přidat komentářAhoj
zpět nahoru
zasílání novinek
anketa
Anketa o nejlepší vystřiženou repliku z rozhovoru
© 2007 Eggnoise eggnoise.cz | kontakt | myspace.com/eggnoiseband | mapa webu | WEBTONES | icons