eggnoise

filosofický koutek

14.12.07 23:50

Inspirace pro přecitlivělé

Obecná ekonomie hypersensitivity.

Ve světě panuje obecná ekonomie inspirace. Světlo inspiruje vidění, vidění inspiruje jednání. Zima inspiruje budování přístřeší, tma inspiruje výměnu žárovky v chodbě. Próza světa inspiruje poezii lidského pobývání ve světě. Moucha inspiruje pavouka k budování pavučin, chlupatá lýtka včel inspirují květinu k vyvinutí pestíků. Zdálo by se, že je inspirace rozlišovacím znamením živých procesů a neživých kauzálních spojení. Možná by však šlo říct (a klidně to sem i napíšu), že den inspiruje noc a noc den, že zemské jádro inspiruje zemský povrch, že láva inspiruje moře a naopak. Do té míry, do jaké v něčem nalezneme vnitřek, záhyb, zavinutí do sebe, zvnitřněnou aktivitu, můžeme mluvit i o inspiraci této věci. Velikým záhybem inspirace této stránky je George Bataille, podle nějž musí mít každá bytost a každá věc v nějaké míře vnitřní bytí, bytí pro sebe, tedy jakési proto-vědomí, jinak bychom nikdy nemohli pochopit vědomí v nás samých. Je to též George Bataille, kdo mluví o obecné ekonomii a o jejím základním principu plýtvání. Existuje přebytek energie a energie, která není zužitkována, se vyplýtvá. V našem případě existuje přebytek inspirace. Svět je přeplněný inspirací, vše nabízí nesčetně inspirací, které jsou jen málokdy proměněny v tvůrčí činnost. Nejen že je západ slunce inspirací. Je inspirací pro nesčetně bytostí k nesčetným věcem. Pro lišku je inspirací k vydání se na lov. Pro člověka k vydání se do hospody. Pro malíře k obrazu Apokalypsy. Pro okno k odění se do námrazy. Všechny příklady kromě posledního se nemají k západu slunce jako účinky k příčině. Není tu žádné jednoznačné a determinující spojení. Ale ani u posledního případu není příčina jednoduchá. Námraza se tvoří, protože klesla teplota. Ale roste v drobných liniích a vzorcích krystalek podle složitých zákonitostí a na základě mnoha různorodých příčin a okolností, v nichž hraje roli povrch a teplota okna, vlhkost, dosavadní krystalizace, možná i pohyb Země a tak dále. Všechny tyto příčiny tvoří takový inspirativní prostor pro autonomní a kvazi-chaotický růst námrazy.>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Vynechal jsem úvod a napsal rovnou závěr, takže je jasné, o čem chci mluvit (a klidně i psát). Chci mluvit o inspiraci, o tom, co je všem důvěrně známé, o pojmu inspirace, který je všemi bez okolků používán a který má přitom smysl spíše vágní, což není nikterak proti podstatě věci. Inspirace neoznačuje přímý vliv, převzetí ani kopírování. Je to něco, co není tak těsně spjato s originálem, s původem inspirace, je něčím odtažitějším a vzdálenějším. Je to něco, co není materiálně spjato s originálem jako účinek s příčinou – a přitom je čímsi velmi niterným, je to jakési „vdechnutí“ (in-spirare) – možná vdechnutí „esence“, možná něčeho zcela nepodstatného. Něco v nás vyvolává inspiraci, něco nás inspiruje a inspiruje nás k něčemu. Toto něco a toto k něčemu však nemusí být stejného druhu. Krajina nás může inspirovat ke kompozici hudby, hudba nás může inspirovat k namalování obrazu. Novináři se často ptají, „co vás inspirovalo k tomuto zvuku, k této písni?“ a pátrají při tom po podobnosti. Svým vycvičeným detektivním smyslem hledají stopy přejímání a kopírování. Ale hudební vliv často prochází napříč zvuky a styly a mnohdy není vůbec dohledatelný. Původ inspirace a výsledek inspirace mohou být naprosto heterogenní.>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Inspiraci bychom mohli chápat na základě modelu alergické reakce v protikladu k modelu nákazy. V případě nákazy je zde určitý prvek (bakterie), který se dostane do organismu a začne tam působit. Tělo začne na tuto akci reagovat, začne chřadnout, začne se bránit. Reakce je přiměřená akci, která ji vyvolává. V případě alergické reakce je tomu jinak. Alergie či hypersensitivita je nepřiměřenou reakcí těla a jeho imunního systému na elementy, které nejsou škodlivé, které by typicky neměly takovouto reakci vyvolávat. Alergie, z řeckého allos a ergon, je „jinou reakcí“, „reakcí na jiné“, ale „jinou“ a „na jiné“ i z hlediska chorob a imunity. Alergie je nepřiměřenou, nepřímou reakcí ve dvou ohledech. Neodehrává se u všech lidí, ale pouze u některých – to znamená, že nejde o přímé kauzální spojení akce-reakce – zatímco každý, kdo se nakazí ptačí chřipkou, bude mít určité symptomy. Za druhé se jedná o velmi odlišné reakce u různých lidí na stejné podněty, od slzení a smrkání přes vyrážky po dušení se a srdeční zástavu. Symptomy jsou u různých lidí velmi odlišné, některé mohou chybět.>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Jak u nákazy tak u alergické reakce je zde nějaký podnět. V prvém případě však tento podnět působí jako příčina přímo působící na tělo, vyvolávající odpovídající reakce. Nákaze ve světě hudby odpovídá vědomé přebírání a kopírování. V případě alergie nepůsobí podnět přímo. Figuruje zde spíše jako znak, na který tělo a jeho imunitní systém začne reagovat naprosto nepřiměřenou produkcí. Je tedy spíše kvazi-příčinou, je spíše otázkou, problémem, na nějž tělo odpovídá tvůrčím způsobem. Znak je určitým násilím, ne proto, že by nám něco dělal, ale proto, že nás nutí jej nějak rozvíjet, proto, že nás nutí myslet. Zatímco nákaza představuje kauzalitu, alergická reakce se týká problému exprese, je otázkou exprese, na jednu stranu je tu znak a na druhou jeho rozvíjení.>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Inspirace funguje jako tento model alergické reakce. Je podobným vdechnutím pylového zrnka (přičemž pylových zrnek je vždy mnoho, stejně jako inspirací). Nejedná se o přímou kauzalitu, nýbrž o nepřímou tvůrčí reakci. Její „kvazi-příčina“ se vůbec nemusí podobat výsledku, tyto dvě věci mohou obývat naprosto odlišné světy. Inspirace se týká exprese. Tato krajina pro mě něco znamená, něco vyjadřuje a já se to pokusím vyjádřit tímto způsobem, v tomto médiu. Nechci však říct (i když to vzápětí napíšu), že to, co je vyjádřeno, je nějaká obecná myšlenka (Svět je krásný). Krajina vždy vyjadřuje něco konkrétního, singulárního, něco, co je mým vyjádřením nutně změněno. Reakce inspirace musí být nepřiměřená, jinak jde o převzetí (bez exprese). Je zde však určité pouto, byť virtuální, takže mohu říci, já se snažím vyjádřit stejnou věc (ideu), ovšem z jiné perspektivy, čímž tuto věc měním.>>>>>>>> >>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Každá skladba v sobě nějakým způsobem (nikoli aktuálním) nese jiné skladby, potažmo veškerou hudbu. Pro tento spojující prvek, který není obecný, nýbrž konkrétní, prvek, který neexistuje mimo své aktualizace a který se sám diferencuje v různých aktualizacích, bychom mohli užít pojmu idea, tak jak jej používá Gilles Deleuze. (Teď jde do tuhýho.) Deleuzova idea se liší od idejí jiných myslitelů tím, že nemůže být myšlena z hlediska identity (je syntézou čistých diferencí, je multiplicitou, čili čistou variací), nemá charakter obecného pojmu (je konkrétní a přitom univerzální) a je prosta vší negace, neexistuje mimo aktuální vztahy, ačkoliv se od nich zásadně liší. Idea má problematický charakter. (Vzdáváte se?) Deleuzův svět není světem věcí, ale světem dění, procesů a událostí, je to svět ve kterém musíme jednat. Je to svět plný problémů, na které musíme reagovat, nestability, kterou musíme zvládat. Věci nemají jednoduše svou identitu. Ta je neustále zevnitř i zvnějšku ohrožována, problematizována. Problematičnost patří ke světu zásadním způsobem a nemůže být redukována na možná řešení (identita). Co je vlastní problému je neredukovatelná dvojznačnost (A nebo B). Problém je též nevyčerpatelný: stále mohu a musím nalézat nová řešení. Pokud budeme chtít mluvit o ideji něčeho v takovémto problematickém světě dění (o něčem, co by dávalo určitou konzistenci některým fenoménům), pak to určitě nebude nějaký pojem, nějaká identita, něco, co bychom mohli konstatovat. Mnohem lépe ji vyjádříme formou otázky. Existuje idea malby a ta se dá vyjádřit otázkou: Jak malovat? Jednotlivé styly, jako impresionismus, kubismus, atd. jsou vlastně odpovědi na problém, jak malovat. Každá tato odpověď však znovu klade tuto otázku, ovšem nově, v jiném světle. Odpovědí je nekonečno, odpověď problém neruší, pouze ho staví do nového světla (Nejdůležitější je správně položit problém, ne ho řešit). Každý styl odpovídá na problém, jak malovat, a zároveň znovu a nově klade tento problém, nově vyjadřuje ideu malby. Idea malby se tedy diferencuje v rámci svých různých aktualizací a je diferencována konkrétní aktualizací. Každá idea je samozřejmě propojena s okolními idejemi a v posledku je možno říct, že všechny ideje jsou v sobě zavinuty, perplikovány, takže platí (leibnizovsky řečeno), že každá část světa vyjadřuje z určité perspektivy celý svět. (Idea světa by byl problém, jak žít, či být, který by byl aktualizován, nově položen každou bytostí a každou částečkou.)>>>>>>>>>>>>>>>>>>
>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Noc nezpůsobuje den, ale nějakým způsobem jej implikuje, den je inspirován předešlou nocí (jak se svět vyspal?), noc je inspirována dnem. Ranní červánky jsou dechem noci sestupujícím k oku dne. (To jsem trochu ulít.)>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Podle Deleuze tedy musí existovat idea hudby, která ale není nějakým preskriptivním, dokonalým obrazem, právě naopak. Je problémem, jak hrát, jak komponovat. Muzikanti nějakým způsobem reagují na problém, jak interpretovat skladbu: tím zároveň kladou mnoho otázek, možná představují určitou výzvu. Obecněji řečeno reagují na problém, jak dělat hudbu. Nejde však o problém obecnosti: ideje se neliší obecností, pouze jasností a komplexností. Jak dělat hudbu, je obecnější otázka, než jak hrát například Bacha, pouze pro nás reflektující. Pro muzikanta jde v obou případech o velmi konkrétní problém. Zároveň je patrné, že ne každý bude reagovat na problém hudby, přinejmenším ne hudebně (Samozřejmě jsou i jiné možnosti). Ani pro každého muzikanta nebude Bach představovat výzvu, nebude jej nutit tvořivě navázat. Avšak toto navázání nemusí být vědomým aktem. Nejde jen o hudební útvary. V každé hudební události je toho vyjádřeno strašně mnoho, jakkoli temně, co není aktuálně přítomno, co přesto dává této události významnost. >>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Když se cítím být nucen tvořit hudbu, když pro mne tvorba hudby začne být problémem, pak samozřejmě navážu na hudbu, kterou znám, nezačínám od nuly. Ale toto navázání nemá podobu nákazy, nýbrž spíše alergické reakce. Pojem ideje by nám mohl ukázat cestu, jak popsat jednotu hudby a zároveň mnohost a heterogenitu stylů. Hudba se totiž nešíří jako nákaza, nýbrž tak, že se zároveň staví jako problém a rozvíjí v divergentních řadách.
Mezi těmito řadami existují spojení, která nemají kauzální povahu. Tato spojení se nacházejí na rovině toho, co je vyjádřeno, na rovině exprese, idejí, které jsou na sebe alergické.>>>>>>
>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Protože jsem začal závěrem a tak už nemám, co bych řekl (natož psal), ponechám text v dechu (duchu) inspirace drobných krystalek námrazzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz
zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz

O.G.
14.12.2007

komentáře

přidat komentář

zpět nahoru

EGGNOISE

filosofický koutek

Inspirace pro přecitlivělé

komentáře

zasílání novinek

anketa

Anketa o nejlepší vystřiženou repliku z rozhovoru