Obrana povodňové turistiky: extáze a rezonance

            V době celorepublikových povodní odrazovala média veřejnost od takzvané povodňové turistiky. Lidé, kteří se chodí podívat na postupující zkázu zvýšených hladin toků, komplikují práci záchranářů a státní bezpečnosti a mohou se sami dostat do nebezpečí, takže práci záchranářům ještě přidělávají. Navíc se to jeví téměř jako neetické jednání, kochat se neštěstím druhých. Zvědavost zcela jistě není ctností, není-li rovnou hříchem. Samotná média ovšem nepřetržitě tuto zvědavost motivovala, přiživovala náš sklon k voyerství výstupy všudypřítomných reportérů a živými přenosy z kamer. Je to paradoxní gesto, které říká: nemusíte nikam chodit, všechno vám ukážeme, a přitom dává člověku na vědomí: tam venku se to děje, teď, právě teď, něco velkého, podívejte se „na vlastní oči“. Ani já jsem neodolal a šel jsem k řece se na povodeň podívat a ta podívaná ve mně vyvolala směs pocitů, o kterých mi přišlo nevhodné v té době mluvit. A snad i dnes se budu trochu stydět, bude to však stud za něco, jako je nahota, něco, s čím nic neuděláme, neboť je to holý fakt.

            To, co jsem cítil při pohledu na Vltavu rozlitou z břehů, nesoucí stromy a kusy zahradních domků, pomalu zaplavující město Kralupy, nebyl jen údiv tváří v tvář dynamickému vznešenu, jak by řekl Kant (to, co by nás mohlo zničit jako nic a před čím jsme nicméně v bezpečí  – „příroda uvažovaná jako moc (Macht), která nad námi nicméně nemá kontrolu (Gewalt), představuje dynamické vznešeno“). Cítil jsem i jistou dávku vzrušení, podobně jako jsem si toho všiml u svých dětí. Děje se něco výjimečného, je povodeň, tolik vody s takovou silou jsme ještě neviděli. Je to vzrušující obdiv, který chce zároveň co možná největší umocnění svého objektu. Nevím, jestli někdo přizná, že to cítí podobně, protože je to na první pohled zvrhlé a odsouzeníhodné. A přesto se domnívám, že to je cosi, co je přítomné ve všech lidech a co je pravým zdrojem oné médii zatracované povodňové turistiky. V nás všech musí být kus toho dítěte, které nedomýšlí věci do důsledků a jen radostně pobíhá okolo a ukazuje: tady až je voda, a za chvíli bude až tamhle! („...k naší obrazotvornosti náleží usilování o nekonečný progres...“)

            Je to jako v katastrofických filmech, které se poslední dobou těší takové oblibě. To, že příběh filmu pro nějaký úzce vymezený úsek populace dopadne dobře, je vedlejší nepsané (a někdy porušované) pravidlo žánru. Podstatné je vidět na vlastní oči, co de facto vidět nikdy nemůžeme: maximální možnou zkázu. Mimochodem si nejsem jistý, zda jde o úchylku vlastní moderní době: v minulosti by se jistě našly hojné případy fascinace obrazy zkázy, katastrof, líčení apokalypsy, pekla atd. Není důvod přikládat našim „úchylkám“ takovou dějinnou výjimečnost. Stejně jako v katastrofickém filmu si povodňový turista (možná v skrytu duše) jako dítě přeje, aby tato povodeň nebyla jen padesátiletá, ale aby byla stoletá nebo dvousetletá, možná by si dokonce přál vidět tu sílu globální potopy, kdyby to bylo jako v kině nebo v televizi.

            Aby tato fascinace fungovala, je bezesporu nezbytné, aby pozorovatel byl sám v bezpečí. Mám to vyzkoušené na vlastní kůži. Jakmile hrozila evakuace v naší ulici a věci se začaly přenášet do patra, všechen pocit vznešena byl ten tam, zbyla jen panika a strach. („Kdo pociťuje strach, nemůže utvořit soud o vznešenu v přírodě...“ Pohled na katastrofy „je tím atraktivnější, čím je podívaná hrůznější, pod podmínkou, že jsme v bezpečí.“) A přesto není voyerství a fascinace zkázou povodní nějakou škodolibostí nad neštěstím druhých. To v žádném případě! Součástí fascinace přírodní silou povodně je její neosobnost, která eliminuje rozdíly v osobním vlastnictví pozemků. Povodeň si nevybírá a odnáší, co jí stojí v cestě, hladina řeky stoupá a zaplavuje jeden sklep za druhým. Už to není sousedova zahrádka, Heřmánkovic bouda. Řeka smaže hranice, odnese ploty, překreslí mapu na neosobní hladkou plochu. Hic sunt leones.

            Když jsem byl u řeky, která změnila svůj hmotný i symbolický obsah, a viděl lidi, kteří jsou zároveň odpuzováni a přitahováni tímto nespoutaným živlem, vzpomněl jsem si na povodně z roku 2002. Centrum Prahy bylo těsně po povodních uzavřené pro auta, ale po nábřeží se dalo jít pěšky. Bez zaparkovaných aut byla Kaprovka tak široká! Byl to neuvěřitelný zážitek, byla to Praha dávné minulosti, Praha Mozartova, tichá, koňmo či pěšky. Mohli jsme jít prostředkem vozovky bez ohrožení motorovými vozidly a kochat se nádhernými budovami z nových úhlů pohledu. Stejné vzrušení jsem pociťoval o pár dní později, když jsme jako dobrovolníci pomáhali odklízet škody po povodních. Na člunech nás převáželi do míst, kam byl přístup veřejnosti zakázán. Být někde, kam se normálně nesmí, chodit tam, kam normálně lidi nemůžou, a přitom to dělat beztrestně, z pozice určitého bezpečí, je vpravdě povznášející, božský pocit výlučnosti. Jsou to výjimečné chvíle pociťované svobody. Byly to také chvíle výjimečné solidarity, kdy mnozí zjistili, že každodenní „nejnutnější“ starosti mohou počkat, když je třeba pomáhat po naprosto nepředvídatelné pohromě.

            Takovýto pozitivní pocit výjimečnosti a svobody pramenící z porušení normálního chodu věcí a pravidel je snad pochopitelnější a méně pohoršující. Ale určitý prvek je tu společný i pro povodňovou turistiku. Povodeň je zkrátka porušení normálního chodu věcí, chodu, který nám přijde jako poznaná nutnost svírající naše životy. Musím do školy, do práce, nakoupit... Přijde povodeň a najednou není, jak se dostat do práce a do školy. Dokonce i sehnat potraviny může být problém. Najednou musíme hledat nové strategie, načínáme náš denní program od nuly. Stojíme tváří v tvář prázdnotě systému a pravidel a zároveň plnosti významu situace a okolností. Musíme dělat věci jinak. Některé dříve nezbytné věci přestávají být nutné. A zároveň jsme svědky obrovské síly přírody a naší vlastní malosti. V tomto pozorování pociťujeme nepoznanou svobodu, která je zároveň spojená s extází, neboť extáze je oproštění se od omezení (confines) pravidel, vlastního těla, jednoduchého významu atd... Takovýto poetický popis bude zcela cizí komukoliv, kdo je přímo zasažen katastrofou a není pouze divákem, ale bojuje o vlastní život a veškeré svoje statky. Bylo by ale nepochopením myslet si, že povodňoví turisté mají požitek z újmy druhých, že je pohání škodolibost a sobectví. Zároveň chci tvrdit, že jde o něco hlubšího, než je pouhá zvědavost (není-li sama zvědavost jakýmsi hlubším pudem). Domnívám se, že se jedná o jakýsi zcela základní, ba animální sentiment, který žene lidi popatřit na maximální možnou (vylučující vlastní zničení) míru nevázanosti, chaosu a svobody. („Příroda v nás vyvolává ideje vznešena prostřednictvím chaosu nebo nejdivočejšího a nejnepravidelnějšího zmatku a zkázy, pokud vnímáme velikost a sílu.“) Povodeň je festival.

            (Je legrační, - jakkoli je to nutné - jak se současní organizátoři festivalů snaží přinutit návštěvníky, aby následovali určitá pravidla. Návštěvníci festivalů dobře tuší, že jsou pokračovateli tradice starověkých saturnálií a středověkých festivalů, kdy byla odbourána všechna pravidla a brány chaosu byly otevřeny dokořán.)

 

            Často se nám vrací toto téma: Hudby už vzniklo takové množství, jak je možné, že už není vyčerpána? Nebo snad již bylo vše napsáno a my o tom nevíme, protože zatím nedisponujeme univerzální databází všech skladeb? Jinde jsem se pokoušel ukázat, že možnosti hudby jsou nevyčerpatelné, jelikož se vyvíjí nejen způsob kombinování materiálů (pravidla kompozice atd.) ale i materiál hudby samotný (nikdy to není jen dvanáct tónů). Jak však víme, že se v hudbě objeví něco nového, že je tu nějaký originální prvek?

            A zde mohu nabídnout opět jen svou osobní zkušenost. Nevím, zda to mají jiní písničkáři a skladatelé stejně. Nevím ani, zda tato osobní zkušenost může být v něčem směrodatná či průkazná. Nicméně v otázkách autorství a tvůrčích aktů nikdy nebudeme mít víc než osobní zkušenost a ani bychom z podstaty věci neměli víc požadovat.

            Tvrdím, že jsou momenty, kdy bezpečně poznám, že jsem narazil na něco původního, nepřevzatého, originálního, ať už jako skladatel nebo jako posluchač. Často pracuji na nějakém tématu a po nějaké době ho, či dokonce celou píseň, zavrhnu, protože působí příliš povědomě, má příliš mnoho příbuzností s jinými písněmi, než aby stála na vlastních nohách. Nerozsvítí se. Pouze poblikává jako odraz měsíce v louži (takový platónský příměr). Situace posluchače je podobná, možná ještě obtížnější, protože mozek nám ze všeho nejdřív nabízí asociace s něčím, co už známe. Proto máme na první poslech o všech kapelách tendenci říci, že znějí jako něco, co už tu bylo. Jednak si to ovšem mozek často rozmyslí po podrobnějším přezkoumání, a zadruhé jsou tu výjimky a ty jsou pro nás podstatné. I na první poslech může mozkový asociační automat zadrhnout, jeho soukolí se může zaseknout na nerozmělnitelném soustu originálního kusu hudby.

            Jsou i tyto momenty. Když pracuji s nějakým hudebním tématem, obracím ho tam a zpět, zkouším ho rozvádět, a najednou se začne něco rodit. Začne si to samo diktovat cestu. Cítím to uvnitř i v konečcích prstů, skoro jako jemné chvění. Všechno se změní a není nic na půl cesty. Buď se to děje nebo nikoli. A když se to děje, když vím, že jsem připadnul na něco nového, že jsem svědkem momentu zrození, je to okamžik extáze.

            Tento mechanismus by se určitě dal popsat vědecky. Pracuje-li mozek s tak sofistikovaným (a zároveň primitivním) systémem, jako je hudba, má jistě mnoho prošlapaných cestiček, po kterých se ubírá, propojení neuronů se stabilizují a upevňují (hitrádia zcela jistě napomáhají klidnému a nerušenému chodu našich lenivých mozků) atd. Narazí-li mozek na novou skutečnost, kterou musí nějak zpracovat, vytváří se nové spoje a cestičky. A tato nová tvorba zdvojující estetickou tvorbu navozuje povznášející pocit. Je to stejné vybočení z běžných pravidel provozu, je to pocit svobody, otevřenosti, pseudo-náboženská zkušenost nekonečna, jako tomu může být při povodních. Je to tento pocit, který mi zaručeně potvrdí: teď se děje něco nového, teď už stačí naslouchat, nechat se vést, unášet mocným rozvodněným tokem, protože v tuto chvíli se nemusíme bát, že skončíme na sousedovic pozemku, v té či oné stylové a rytmické zahrádce, před námi je holá či hladká krajina bez plotů a bez hranic. Chceme-li tvořit, musíme najít škvíru v nějaké přehradě, abychom si otevřeli novou nepopsanou krajinu. Pak už je vše snadné.

            Ale mohli bychom jít ještě dál a říci: nejen že mi subjektivní pocit extáze (vystoupení z vlastního těla - rozuměj z těla svázaného pravidly, zatuhlými mozkovými spoji) dává na vědomí, že jsem svědkem něčeho pro mě nového (co jsem ještě nikdy neslyšel – a tady je ještě důležité to, že v mozku je potenciálně zapsané vše, co jsem kdy slyšel, ačkoli si z toho aktivně pamatuji jen zlomek). Možná mi dává na vědomí, že jsem svědkem něčeho nového nejen pro mne, ale vůbec. Tak jako když se narodí dítě, vím celkem jistě, že to není jen pro mne nová věc, ale že jde o jedinečnou událost. Snad bychom se v tomto případě mohli opřít o nějakou leibnizovsky laděnou filosofii poslední doby, jako je teorie kvantového fyzika Davida Bohma. Podobné teorie tvrdí, že každý prvek vesmíru v sobě ze své specifické perspektivy zrcadlí veškerý vesmír. I to, co se děje na opačném konci univerza, má nějakou minimální odezvu zde. Každá věc má v sobě zavinutý vesmír. Každá píseň obsahuje implikovanou veškerou hudbu. A tak když se v mozku rozsvítí červené světýlko nahrávání nového neuronového spoje, je to signálem nejen pro mne dosud neobjevené hudby, ale i příchodu nové hudby do světa. A každý sebemenší nápad zarezonuje celým hudebním světem. (Muzikanti si teď jistě oddechli, že už se nemusí obracet na promotéry a doprošovat se PR agentur...)

            Nemusíme ovšem zacházet tak daleko do metafyziky hudby. Vzhledem k tomu, že konkrétní situace skladatele je pokaždé jiná a že hudební materiál a hudební vnímání se neustále vyvíjejí, je velice nepravděpodobné, ba nemožné, aby skladatel extaticky složil skladbu, která by byla bez jeho vědomí nějakou kopií dřívější skladby. Ale spokojme se s něčím skromnějším. Nemusí být každá skladba novým paradigmatem, nemusí přicházet s potopou. I malý pokrok je pokrok a stačí drobnost, aby skladba byla zajímavá k poslechu a hodna reprodukce. I tak si myslím, že drobné pablesky extáze tu jsou a signalizují hudebníkům a publiku, že se jim dostává hodnotné stravy. (Srv.: „Vznešeno je to, co samotnou skutečností, že jej jsme schopni myslet, poukazuje na schopnost mysli překračující jakýkoli standard smyslovosti.“) A naopak si myslím, že si někteří hudebníci musí být vědomi faktu, že jejich mozky smutně přešlapují tam a zpět po zavedených cestičkách. Sám jsem bohužel po většinu času na straně těchto druhých.

            Že tvorba je radost, je banální výpověď, navíc ne zcela pravdivá. Musíme hledět hlouběji, než je radost, k vytržení extáze, které může nastat, i když deprimovaný člověk píše smutnou píseň. Radost (pokud tento pojem nechceme prohloubit jako Spinoza či Barthes) je povrchním sentimentem (Kant by řekl vycházejícím z pouhé hry smyslovosti). Tvorba roztíná člověka do hloubky, odjišťuje mechanismy jdoucí napříč fyzickým a psychickým. Odehrává se na rovině nevědomí a mikroúrovni neuronových spojů.

            Jak potom uchopit společné autorství či tvorbu ve dvou? Výraz „souznění duší“ je v tomto případě zjevně nedostatečný, neboť evokuje vědomou, ač třeba nikoli vědomě volenou, spřízněnost. Když dávám kus své tvorby, své extáze, k dispozici tvorbě druhého, sahám do svých útrob, tahám ven vnitřnosti nejtajnějších zákoutí své bytosti, páchám harakiri před druhým a přijímám stejné gesto. Nikoli souznění duší, ale rezonance otevřených těl. Rušíme svá těla a stejně tak se zbavujeme svých duší (vše ustavené musí pryč) a rýsujeme novou rovinu, na níž se přeskládáme do nových bytostí. Spíše než duší jsme srostlí rukou, končetinou, trupem, hudební siamská dvojčata. Je v tom radost, extáze a vznešeno, neboť společně odhalujeme to, co se v nás nejvíce blíží nekonečnu, ačkoli to nemusí být tak pěkné, jak si to představoval Kant.

 

O.G.  21.11.2013

 

© Karel Hovorka 2013www.karel-hovorka.eu